A je tu další díl! Bude Roman navěky uvězněn ve škole a pilovat mikádo a foukanou, nebo se stane profesionálním údržbářem kadeřnických hlav? Jestli jste zvědaví, jako my v GRISu, tak honem do čtení!
Ahoj, jmenuji se Roman. Roman, kterého možná někdo znáte ze školení, někdo možná byl mým klientem a někdo mě nezná. Každopádně bych vám rád pověděl svoji story, jaký to je se přestěhovat za velkou louži. Do města, kde Carrie chodí věčně perfektně učesaná, všichni vypadají krásně, přátelé chodí každý den si povidat na stejné místo jako PŘÁTELÉ a všechno je to tady tak krásný a jednoduchý. Přesně! Jako v televizi!
Proboha, já snad neusnu! Jsou tři ráno a já čumím do zdi. Taky to znáte, když se Vám něco honí hlavou, nepustí Vás to a vy ne a ne upadnout do říše snů?
Víkend utekl strašně rychle. Trochu jsem si přál, aby nikdy neskončil a já se tam nemusel vracet. Tam, do té mučírny, jatek snů, hřbitova nadějí. Ale čas je neúprosný, a tak jsou tři ráno a ano, už dnes jdu do školy. Kolik mi je? Třicet! Co když mě zítra srazí auto? To mám obětovat tolik ze svého času škole, která mi sice zaručí, že budu moci pracovat v New Yorku, ale nenaučí mě zhola nic? A za jakou cenu?! Kdo mě zná, ví, že já takhle nepřemýšlím. Čas je pro mě nejdůležitější na světě a já ho nechci trávit na místě, kde nejsem šťastný. Ba naopak! Tyyyy jo, já se vám tak vytočil. Jsou čtyři ráno. Otevírám počítač a nacházím oddělení licencí ve státě New York a pouštím se do sepsání asi nejdelšího e-mailu v cizím jazyce ve svém dosavadním životě. Možná nejdelšího vůbec. Píšu bleskovou rychlostí a ani nekontroluji, jestli tam mám nějaké chyby. Určitě mám, ale to je mi teď úplně fuk. E-mail obsahuje informace o tom, kdo jsem, co mám za sebou, jaké mám zkušenosti, kolik let praxe a hlavně, co že to po nich vlastně chci. Tak! Odesláno! Hned je mi lépe. Zavírám počítač a upadám do hlubokého spánku. Je něco kolem půl páté ráno.
Cink, cink (kecám, takhle mi budík nezvoní, ale hezky se to píše).
Řev jako kráva. Zvuk odjíždějícího parníku přímo u mého ucha (tohle pravda bohužel je). Je šest ráno. To snad ani nebyl spánek. Přijde mi, že jsem jenom mrknul. Pomalu se doplácám do koupelny, kuchyně… o nějaký ten čas později dokonce i na angličtinu a později, zhruba po třetí kávě se probírám. To jsem vám asi ještě neřekl, ale od té doby co tu žiju se ze mě v rámci pití kávy stalo jedno z Gilmorových děvčat. Mám pocit, že moje tělo je tak z 90 % kofein a 10 % voda. Na oběd si zajdu do parku. Strašně, ale opravdu strašně se mi tam nechce. Hodiny utíkají a zatím žádná odpověď z úřadu. Ach jo. Zkusím tam zavolat. Jenže automat mi oznámí, že čekací doba je 86 minut. To tam volají kadeřníci z celého světa? Musím si opět připomenout, že nejsem v Čechách a je tady přece jen o něco málo více lidí. Nic, balím to a půjdu do školy. Cink!
Tohle je osud! E-mail 20 minut před začátkem školy. Přísahám vám, že jak jsem ho četl, klepaly se mi ruce tak, že napojit je na dynamo, osvětlím menší barák. Úsměv se mi začíná roztahovat tak, že cítím, jak se mi trhají koutky. Okamžitě mail přeposílám a urguji kamarádku překladatelku, abych si potvrdil, že rozumím správně! Rozumím! Takže pokud doložím několik věcí, které nebudou problém, dají mi a uznají licenci! Nikdo si nedokážete představit, jak mi je. Zaklapnu počítač a rozjíždím se do školy. Respektive, rozskáču jako dítě. Končím a hned jim to taky řeknu! Vezmu si fidlátka a balím to. Hned dnes! Do tý hlavy umělý už nesáhnu! Vyjíždím do pátého patra a na recepci dostávám, jako každý den, rozkaz: „Tak šup, převléknout, podepsat a na plac!“
Upřímně se usmívám a odpovídám: „Honey, můžeš mi prosím zavolat ředitelku, potřebuji s ní mluvit. Počkám tady, děkuji.“
P.S.: Mám pro vás překvapení. Poslední díl tohoto roku vyjde již tento čtvrtek!
Romana můžete sledovat na jeho instagramu @newromanyork
Photo by Roman Šnajdrvint, cover photo by rawpixel on Unsplash
